V budově na Kungsholmské ulici ho čekali Gunvald Larsson a pátrání, kterému už se pomalu nedalo říkat ani hádání z ruky, jak den předtím vlídně poznamenal Hammar.

"Jaké má Ture Assarsson alibi?" zeptal se Gunvald Larsson.

"Má nejneotřesitelnější alibi, jaké znají dějiny kriminalistiky," odpověděl Martin Beck. "Měl právě řeč, kterou poslouchalo pětadvacet osob, a to v hotelu v Södertálje."

"Aha," řekl nevesele Gunvald Larsson.

"Kromě toho si nedovedu představit, že by si Gösta Assarsson nevšiml, jak jeho vlastní bratr nastupuje do autobusu se samopalem pod kabátem."

"Musel to být kabát dost široký, když se pod něj vešla em sedmatřicítka. Pokud si ji nepřines v kufru."

"To máš vlastně pravdu," řekl Martin Beck.

"Mně se to někdy stává, že mám v něčem pravdu."

"Naštěstí," řekl Martin Beck. "Kdybys předevčírem nebyl měl pravdu, tak jsme teď byli v pěkné bryndě."

Ukázal na Gunvalda cigaretou a dodal:

"Jednoho krásného dne si to zavaříš, že se z toho nevymotáš, Gunvalde."

"Neměj strach," odpověděl Gunvald Larsson a odešel z místnosti.

Ve dveřích potkal Kollberga, který před ním rychle uhnul.

Kollberg se za mizejícími Gunvaldovými širokými zády otočil, díval se za nimi a zeptal se:

"Tomu beranovi něco přelítlo přes nos, co? Má špatnou náladu?"

Martin Beck přikývl.

Kollberg šel k oknu a zadíval se ven.

"Já se z toho zblázním," řekl.